Čuvači a my

"Co člověk nedokáže vyřknout tisíci slovy, to pes dokáže povědět jediným pohledem." *
 
Na této stránce Vám chceme přiblížit náš život se slovenským čuvačem.
Co nám čuvač přinesl a jak nám změnil náš jednotvárný život.
Možná ho dokáže změnit i Vám.
     
   Čuvači a my...............
 
   
 
 procházky
 aktivity na horách
 sportovní kynologie
 setkání s kamarády
 výlety na kole
 dogtrekking
 na vodě
 výstavy
 chov
 a to nejdůležitější - láska na celý život
A jak to tedy vše začalo?
 
Po přestěhování z městkého bytu v centru Prahy na malou vesnici do domu s velkým pozemkem jsme začali
uvažovat o tom, že by tady s námi měl být i pes.
 
Naše požadavky: měl by být přizpůsoben k celoročnímu pobytu venku
   měl by být dobrým hlídačem a vzbuzovat respekt
   měl by být aktivní a tak trochu sportovec
   měl by být zdravý
   měl by mít rád děti
   a měl by mít rád hory ( protože my hory rádi máme )
Tak asi jako většina lidí při takovémto rozhodování jsme si i my nejdříve prohlédli celou řadu různých plemen.
Je mnoho nových a krásných plemen, které určitě stojí za úvahu. Nám ale stále něco chybělo. Pak jsme na to přišli.
 
Ano, chceme plemeno původní, které sem patří. Zdravého, silného psa.
Při vzpomínce na dětství a šumavskou vesničku Blanici, kde jsem trávila prázdniny a odkud pocházela moje babička, se mi vybavil velký bílý pes jménem Atos a následně i fenka Charka, kterou měla moje babička. Byl to Slovenský čuvač.
 
 Je rozhodnuto!
 
  Na podzim 2005 jsme si přivezli domů naší první fenku Aničku z chovatelské stanice Ronova zahrada. Byla krásná a z bílého kožíšku jí vykukovaly jen tmavé oči a černý nos.
Od jejího příjezdu se u nás pomalu a nenápadně začalo všechno měnit. Anička byla sebevědomé, tvrdohlavé a moc chytré štěňátko, které velmi dobře vědělo, jak na sebe upoutat pozornost a dosáhnout svého cíle. Když se nám nepodařilo vrátit se domů včas, vždy nám vyvedla nějakou lumpárnu. Aničce bylo přes den na tak velkém pozemku prostě smutno. Po deseti měsících neustálého uklízení různě vyhrabaných děr, nově zasazených růží
a roztahaných věcí po celé zahradě, jsme jí slíbili kamarádku.
Věděli jsme už, že vše, co jsme si vysnili, Anička splňuje, a tak bylo pro nás důležité, aby i ona byla spokojená a šťastná - a to i v naší nepřítomnosti. Nás to jen utvrdilo v tom, že čuvač nebývá rád sám. Vždyť jeho život původně spočíval v hlídání stáda, které bylo i jeho smečkou.
V červenci 2006 jsme si tedy jeli pro další malou chlupatou bílou kuličku. Tentokrát do chovatelské stanice Janin ranč. Domů jsme si přivezli přítulnou, mazlivou a sladkou Ferynku, která nám ráda ukazuje, jak umí být právě ona ta hodná a svýma tmavýma očima se na vás podívá pohledem toho nejmilejšího stvoření.

Tak a máme fenečky dvě. Původně jsme měli sice v úmyslu mít jen jednoho pejska, ale když
 
 
se zamilujete, uděláte vše, co milovanému na očích vidíte. My jsme se zamilovali všichni. Včetně naší mladší dcery Kačenky.
Začali jsme vymýšlet různé společné aktivity, které nám vždy přinesly radost a notnou dávku odreagování od běžného života. Aničce a Ferce se podařilo přesvědčit nás o tom, jak úžasné je trávit s nimi volný čas. Staly se naší součástí a vystrčily některé dosud důležité povinnosti a daly jim jiné, ne tak důležité místo.
 Říká se, odříkaného největší krajíc. A tak to dopadlo i u nás.
O nějakých výstavách a chovu u nás nebyla ani řeč. Po povzbuzování chovatelky naší Aničky, že bychom měli své čuvačí holky někde ukázat, jsme se rozhodli, že se tedy jedné výstavy zúčastníme.
Každý to zná ! Když vám někdo pochválí dítě nebo něco, na čem vám opravdu záleží, jste náležitě pyšní. No a nám je na výstavě pochválili. Začali jsme se tedy věnovat i výstavám, poznali další nadšence pro toto plemeno a ještě jsme si odváželi krásný pocit z úspěchů Aničky a Ferky.
Od výstav k chovu je už jen krůček a my ho udělali.
 
 V roce 2008 jsme se rozjeli s Aničkou za jejím prvním ženichem na Slovensko. Za velkou pomoc děkujeme zkušené chovatelce paní Janě Goliášové, která s námi byla při prvním krytí a postarala se, aby vše proběhlo tak, jak má.
 
 V té době se blížily narozeniny naší mladší dcery Kačenky, která nás neustále trápila tím, že i ona chce mít svého čuvače. Jsme doma tři a máme "jen..." dvě čuvačí holky. Z cesty na Slovensko přivážíme tedy nejen nakrytou Aničku, ale i narozeninový dárek - bláznivou a divokou Elinku z chovatelské stanice Biela sila. Elinku, dávající nám najevo obrovskou oddanost a radost z naší přítomnosti, Elinku, která asi ze všech nejvíc umí projevovat svoje pocity, o nichž ani na chvilku nepochybujete.
 Pak ale přišlo něco, co jsme neočekávali. Rentgenové vyšetření dysplazie kyčelního kloubu ( DKK ) Ferky mělo bohužel velmi špatný výsledek. Následně jsme zjistili, že jí chybí i jeden zub. Tato zkušenost nám ukázala, že chov může mít i svá velká úskalí.
Plány s úspěšnou a krásnou Ferynkou byly ty tam. Nám ale větší starosti dělalo její zdraví a pomyšlení na to, co bude dál. Po přečtení různých internetových článků o dysplazii, které nás strašně vyděsily, jsme se rozhodli raději znovu probrat zdravotní stav Ferky s lékaři ve Veterinární nemocnici v Českém Brodě. Díky nim jsme si odvezli nejen mnoho užitečných rad a informací, ale už jsme také věděli, že při dodržování doporučení lékařů jsme schopni Ferce zajistit plnohodnotný život a najednou se nezdálo být vše tak černé.
 
 Protože jsme si nedokázali představit, že bychom Ferku nechávali samotnou doma, když jsme odjížděli na výstavy, vymysleli jsme další aktivitu. Tentokrát, pro Káču a Ferku. Junior Handling ( mladý vystavovatel ). Káča s námi jezdila na výstavy, pomáhala nám, fandila a starala se o spokojenost našich čuvačích holek. Zkušenosti z výstav tedy měla, ale to na soutěž Junior Handlingu nestačilo. Oslovili jsme Moniku Žákovou, šikovnou junior handlerku, aby nám vysvětlila, jak na to. Monika se Káče začala hodně věnovat, předala jí mnoho
zkušeností, a tak není divu, že Káčiny úspěchy v soutěži Junior Handlingu na sebe nenechaly dlouho čekat. Ferka s Kačenkou si společně odnesly mnoho krásných umístění.
 A potom přišlo naše nejukvapenější a nejbláznivější rozhodnutí. Snad to bylo všemi těmi událostmi, které u nás předcházející měsíce proběhly, možná že nám všem bylo najednou smutno po štěňátkách Aničky, která už byla ve svých nových domovech, možná to, že jsme věděli, že po Ferynce nikdy žádná štěňátka mít nebudeme. Dnes už pořádně nevíme, co převažovalo, ale na podzim 2008 jsme si přivezli z chovatelské stanice Janin ranč v pořadí již čtvrtou fenečku - Beátku - trošku více svéhlavou, ale šikovnou, vychytralou čuvačí holčičku, která dokáže vymýšlet tolik lumpáren, co všichni ostatní dohromady. Když má radost, směje se na nás takovým způsobem, že u toho kroutí celým tělem a cení zuby. 
 
Umí krást a zmizet tak potichu a nenápadně, že nejdřív pochybujete sami o sobě, a pak teprve pomyslíte na skutečného pachatele. Nadělala nám spoustu starostí se spravováním různých děr v plotě, vytvořených pro únik celé smečky ze zahrady. Myslíme si, že náš pozemek je dostatečně veliký na vyvádění lumpáren i pro 10 čuvačů. Za plotem je ale asi mnoho nového, ještě neprozkoumaného. Dokážete si představit to zděšení na vsi, kde si samostatně vykračují 4 velcí psi? Strach o jejich bezpečnost a bohužel i naše neschopnost přelstít Beátku nás donutilo pořídit plot bezpečný, a to zděný.
 
 Nyní máme čtyři nádherné čuvačí holky, které nám každý den svým pohledem dokazují, jak je úžasné, že je máme. Každého z nás baví něco více, něco méně, a tak je to i u nás při rozdělení aktivit a povinností spojených s péčí o tu naši čuvačí smečku. Ale dohromady nás to všechny doma spojuje.
Když se teď ohlédneme zpátky, zdá se až neuvěřitelné, co s námi udělala ta malá bílá kulička s černýma očima a čumáčkem. Kam se díky ní vytratilo všechno dříve tak strašně podstatné, dnes již nepodstatné? Kolik změn nám do našeho života přinesla? Dnes už víme, že je toho víc, než jsme očekávali. Kdo by na nás doma čekal, když se vracíme, kdo by nám dával tolik najevo, že je rád, že jsme doma, kdo by nás doprovázel na kole, na běžkách, na vodě či při
jiných aktivitách, kdo by nám dal najednou tolik bílého štěstí v podobě štěňátek? Kdo by nás pohladil pohledem, pomohl nám odreagovat se od běžného věčně uspěchaného života, a nejen to..... Kdo jiný by nás naučil, jak trávit více společného času jako rodina.
     
   
 

















* Citáty o psech - webové stránky Můj pes